Mihrigul Tursunová se svými dětmi Moezem (vlevo) a Elinou (vpravo) v Arlingtonu ve Virginii, 30. května 2026.
Foto: Madalina Kilroy / The Epoch Times
Mihrigul Tursunová potřebovala pomoc. Byla teprve dva měsíce matkou a měla plné ruce práce se třemi dětmi, které kojila.
Teď stála na čínském letišti s trojčaty v náručí.
Objevili se dva cizí lidé, muž a žena. Nabídli se, že jí miminka podrží.
Tursunová jim byla nesmírně vděčná. Jakmile jim ale děti předala, výraz v jejich tvářích se změnil.
Pojďte s námi, přikázali jí.
Byli to čínští policisté.
Tak začalo utrpení, které Tursunovou připravilo o jedno z dětí a o roky mládí.
Nevěděla, zda z toho vyvázne živá. A vzpomínky na to, co následovalo, ji pronásledují i nyní, kdy si ve Spojených státech znovu buduje život. Právě proto nemůže mlčet, svěřila se deníku Epoch Times.
Bez soucitu
Pro lidi, na něž Peking z politických důvodů cílí, představuje návrat do Číny skutečné riziko.
Komunistický režim má program nazvaný operace Hon na lišku, jehož cílem je dopadnout politické odpůrce v zahraničí. Režimu pomáhala vyhledávat kritiky v zahraničí také síť neoficiálních čínských policejních stanic, odhalená ve Spojených státech, v České republice a dalších zemích. Každá lidskoprávní skupina má své děsivé příběhy, ať už se týkají praktikujících Falun Gongu, křesťanů z podzemních církví, prodemokratických aktivistů, nebo Ujgurů, jako je Tursunová.
Americké ministerstvo zahraničí v říjnu varovalo Američany – zejména ty čínského původu – před „vážným rizikem neoprávněného zadržení“ při cestách do Číny. Riziku je může vystavit i soukromá zpráva kritická vůči režimu, odeslaná ze zahraničí.
V roce 2015 Tursunová netušila, že se v její rodné oblasti Xinjiang schyluje k rozsáhlým represím. Bylo jí 26 let a právě zakládala rodinu v Egyptě, kde studovala a vdala se.
Nikdy by ji nenapadlo, že z letiště zamíří rovnou do čínského vězení.
Po narození trojčat jí rodiče z Číny začali volat mnohem naléhavěji než dřív. Chtěli děti vidět a starat se o ně. Musela se vrátit.
Tursunová považovala návrat za dobrý nápad. Starat se o tři miminka koneckonců nebylo snadné.
Nikdy by ji nenapadlo, že z letiště zamíří rovnou do čínského vězení.
Fotografie Mihrigul Tursunové (druhá zprava) s matkou a dětmi vystavená u ní doma v Arlingtonu ve Virginii, 30. května 2026.
Foto: Madalina Kilroy / The Epoch Times
Mihrigul Tursunová si 30. května 2026 v Arlingtonu ve Virginii prohlíží fotografii, na níž je se svou matkou. Jak říká, snímek pochází z doby, kdy svou matku viděla naposledy.
Foto: Madalina Kilroy / The Epoch Times
Policie ji nejprve tři hodiny vyslýchala.
Myslela na své děti. Potřebovala je nakrmit a přebalit. Policisté jí ale nedovolili se na nic ptát. Otázky mohli klást jen oni – jejím jediným úkolem bylo odpovídat.
Rozplakala se.
Soucitu se nedočkala. Po výslechu jí policisté přelepili ústa lepicí páskou, nasadili černou kápi, spoutali ruce za zády a strčili ji do auta. Při hrubém zacházení cítila, jak nosem do něčeho narazila. Pak jí krev potřísnila oblečení.
Dítě
Výslech pokračoval – tři dny a tři noci v suterénu detenčního zařízení v Urumqi. Dalších sedm dní Tursunová strávila v místnosti, kde byla naprostá tma. Pak následovaly týdny v cele s desítkami dalších lidí. O svých dětech nic nevěděla.
Své děti znovu spatřila až v nemocnici. Nejstarší syn Mohaned ležel za sklem na jednotce intenzivní péče. Všechny tři děti měly na krku stopy po operaci.
Mihrigul Tursunová ukazuje na telefonu fotografii svých trojčat v Arlingtonu ve Virginii, 30. května 2026. V roce 2015 byla zadržena po příletu do Číny s miminky. Jedno z trojčat, Mohaned, zemřelo v nemocnici v oblasti Xinjiang v době, kdy byla Tursunová zadržována.
Foto: Madalina Kilroy / The Epoch Times
Následující den jí úřady předložily k podpisu list papíru. Byl to Mohanedův úmrtní list.
Tursunová se dívala na drobné studené tělíčko před sebou. Odmítala uvěřit, že její dítě zemřelo. Třeba jen spí? Prosila o přikrývku, aby ho zahřála.
Dotýkala se jeho prstíku a kudrnatých vlasů. Měl jich tolik.
S Mohanedem v náručí se zhroutila k zemi.
Úřady jí předložily k podpisu list papíru. Byl to Mohanedův úmrtní list.
Když znovu otevřela oči, byla v otcově autě. Prosil ji, aby zůstala silná.
„Máš ještě dvě děti,“ připomínal jí. „Čekají, až se o ně postaráš.“
Tursunová však nedokázala přestat plakat. Co její dítě provedlo? Nebylo mu víc než šest měsíců a předtím bylo zdravé.
Trvalo tři dny, než rodina našla místo, kde by ho mohla pohřbít.
Po ty tři dny Tursunová Mohaneda objímala, snažila se jeho malé studené tělo zahřát a doufala, že se nějakým zázrakem probudí. Oči už nikdy neotevřel.
„Přiznejte se“
Tursunová se narodila v Cherchenu, oázovém městě na okraji pouště v oblasti Xinjiang. Od dětství byla hrdá na Čínu.
Ztotožňovala se s čínskou identitou a při pohledu na vztyčovanou čínskou vlajku ji zaplavovala hrdost.
V deseti letech dosáhla jednoho z nejlepších výsledků při rozsáhlém testování žáků ze znalostí mandarínské čínštiny. Patřila k několika málo ujgurským žákům, kteří byli vybráni, aby odešli z domova na internátní školu v jižní Číně, kde se mluvilo výhradně mandarínskou čínštinou. Na vysoké škole v Egyptě studovala podnikové řízení. Tam poznala svého manžela.
V měsících, kdy směla žít doma, zůstávali policisté v domě a sledovali každý krok rodiny.
V roce, kdy ji rodiče naléhavě žádali, aby se vrátila, represe v oblasti Xinjiang sílily. Úřady zahájily kampaň „Tvrdý úder“, která vytvořila politický rámec pro masové zadržování ve jménu boje proti náboženskému extremismu.
Tursunová vzpomíná, že při telefonátech z Egypta slyšela v hlasech rodičů naléhavost. Nepolevovali. Při zpětném pohledu se domnívá, že byli pod tlakem.
Příslušníci čínské polovojenské policie drží hlídku, zatímco Ujgurka (vpravo) prodává noviny v ujgurské čtvrti města Urumqi v čínské oblasti Xinjiang, 14. července 2009.
Foto: Peter Parks / AFP via Getty Images
Ztrátou syna její utrpení neskončilo.
Policie ji poté zatkla ještě dvakrát, poprvé v dubnu 2017 a podruhé v roce 2018. Střídavě pobývala v detenčním zařízení a v nemocnici. V měsících, kdy směla žít doma, zůstávali policisté v domě a sledovali každý krok rodiny.
Podávali jim pilulky – některé bílé, jiné různých barev – údajně pro jejich zdraví. Po lécích se však cítila slabá, líčí Tursunová. Točila se jí hlava, byla jí zima a chtělo se jí zvracet.
„Zabijte mě,“ řekla Tursunová. Raději by zemřela, než aby mučení podstoupila znovu.
„Přiznejte se a dočkáte se shovívavosti,“ skandovali zadržení čínsky. Bylo to jedno z hesel Komunistické strany Číny (KS Číny), která se museli naučit nazpaměť, aby dostali jídlo.
Když ji policisté jednou bili, ostře se proti tomu ohradila.
„Proč jste mě takhle mučil? Co jsem udělala? Jste zvíře,“ řekla policistovi. „Jednou vás Bůh potrestá.“
Policista jí v reakci na to oholil hlavu a připevnil na ni elektrody.
„Kde je Bůh?“ zeptal se. „Ukážu vám, kdo je Bůh.“
Tursunová křičela, když jejím tělem procházel elektrický proud.
„Zabijte mě,“ odvětila.
Raději by zemřela, než aby mučení podstoupila znovu.
Zlom
Koncem roku 2017 úřady Tursunovou odsoudily k trestu smrti. Daly jí dvě možnosti: smrt po podání léků, nebo zastřelení. Jak vzpomíná, řekly jí, že za kulky bude muset zaplatit sama.
Tursunová byla připravená zemřít, chtěla však, aby propustili její děti. Byly egyptskými občany a měly mít možnost vrátit se do Egypta, sdělila úřadům.
Dostala dvě možnosti: smrt po podání léků, nebo zastřelení. Za kulky měla podle svých vzpomínek zaplatit sama.
Po celou tu dobu nebyla v kontaktu s manželem. Její telefon měly úřady.
Netušila, že její manžel mnohokrát žádal o vízum do Číny, ale pokaždé byla jeho žádost zamítnuta.
Po mnoha peripetiích se mu s pomocí egyptského velvyslanectví podařilo do Číny dostat. Setkali se v Cherchenu – poprvé po třech letech. Odvezl ji i děti ze země, v níž kdysi hledala pomoc. Zachránil jí život.
Na závěr ji čekala ještě jedna zkouška: musela podepsat prohlášení, že k zadržování ani mučení nikdy nedošlo a že miluje Čínu, a dvakrát je přečíst před kamerou.
V době, kdy ji čínské úřady zadržovaly, jí obě děti odebraly. Když se s nimi konečně znovu setkala, chlapec a dívka, Moez a Elina, měli na sobě červené oblečení s výrazným nápisem „Čína“.
Tři narozeninové dárky
Rány se hojí pomalu.
Ještě roky po těchto událostech si děti Tursunové schovávaly jídlo do kapes a jedly ho pod postelí. Vyděsilo je zaštěkání psa nebo policejní auto. V noci spaly s vlastními i matčinými botami v náručí. Kdyby čínská policie přišla znovu, takhle by se to dozvěděly. Policie přece nemohla maminku odvést bez bot.
Tursunová vždy kupovala tři narozeninové dárky. Jeden z nich dávala do sběrného boxu na dobročinné dary. Elině a Moezovi říkala, že je posílá do Číny – Mohanedovi. Pravdu jim chtěla říct až po desátých narozeninách.
Mihrigul Tursunová učí své děti Elinu (vlevo) a Moeze arabsky v Arlingtonu ve Virginii, 30. května 2026.
Foto: Madalina Kilroy / The Epoch Times
Pravda však vyšla najevo dřív.
Měsíc před jejich desátými narozeninami našel Moez na internetu video, ve kterém Tursunová vypráví, co se jí v Číně stalo.
Chlapec přiběhl s pláčem k mamince.
Její děti spaly s matčinými botami v náručí. Kdyby čínská policie přišla znovu, dozvěděly by se to. Policie přece nemohla maminku odvést bez bot.
Proč mu lhala? Sbíral hry a doufal, že je předá svému bratrovi, až pojedou do Číny.
Tursunová Moezovi řekla, že Mohaned měl štěstí – odešel brzy do nebe a čeká tam na ně.
„Modli se za svého bratra. Bude ti naslouchat,“ pověděla.
Až zemřou, setkají se v nebi, vysvětlila Moezovi.
Mihrigul Tursunová popisuje, jak byla odsouzena k smrti. Dostala dvě možnosti: smrt po podání léků, nebo zastřelení. Za kulky měla zaplatit.
Foto: The Epoch Times
Comments